Tenhle článek jsem chtěla původně vydat ve středu a měl se
jmenovat "Další zatracený týden". Je dobře, že jsem to neudělala,
protože další dny to vynahrazují. Jak a proč? Čtěte! :-D A neváhejte
(slušně) komentovat! Čím víc dobrých komentíků, tím líp! :-D
První
dny týdne pro mě byly natolik frustrující, že jsem si myslela, že mám
"vybráno na celý týden". To jsem ještě netušila, jak mi stoupne nálada. A
to dost. Moje nálada tento týden by byl o hodně vyšší graf, než širší.
:-D Ale postupně...
V neděli večer jsem odešla k babičce a dědovi zkoušet ten příšerný oblek (kdo o něm neví, tak je to klasický pánský společenský oblek a musela
jsem ho mít v pondělí do školy ke zkouškám, a ve čtvrtek na vyhlášení
absolventů). Představovala jsem si, že bude příšerné v tomhle jít do
školy.
A překlulila se noc a já se do toho
mosela obléct a vyrazit. "Štěstí v neštěstí" bylo, že mě tam mamka
dovezla autem, takže jsem se nemusela s prominutím jako de*il
promenádovat před celým nádražím. Za to jsem moc vděčná. :-)
Ve
škole jsem se dozvěděla, že zkoušky budou trvat as do tří hodin do
odpoledne, kdy se dozvíme výsledky. No já myslela že mě polijou.
Předpokládala jsem, že tam budem tak dvě hodiny. :-( Mě už tak bylo blbě
(psychicky, kdo to nezažil nemůže vědět), a teď ještě tohle. Tak jsem
si šla do auta pro batoh a řekla jsem mamce, že končíme až ve tři, takže
jsme se dohodly, že na mě takovou dobu čekat nebude...
To
čekání bylo nekonečné. Musela jsem často chodit na čerstvý vzduch, aby
se mi udělalo líp. Naštěstí mám silný žaludek, jinak bych si s sebou asi
musela vzít igelitový pytlíky. :-/ Zkouška ale byla úplně v pohodě.
Hodnocení ještě mírnější, než při běžném zkoušení při vyučování. Akorát
jsem byla tak nervózní (ano ze zkoušek taky trochu, ale hlavně z toho,
jak jsem se v tom zatraceným obleku cítila), že jsem jim tam celou dobu
koktala upe děsně, a docela dost se divím, že jsem za to dostala
výbornou. :-)
Na závěrečný osudný verdikt už
taková čekací doba nebyla (chodili jsme podle abecedy a já jsem v druhé
polovině abecedy). Nastoupili jsme znovu všichni najednou před zkušební
komisi, stejně jako ráno při představení (kdy si učitel pár sekund
nemohl vzpomenout na moje jméno - že by se ta nervozita přenášela?).
Takže první verdikt: Všichni prospěli. Druhý verdikt: Dva ze třídy
prospěli s vyznamenáním. Třetí verdikt: Jedním z těch dvou jsem byla já (podle jejich slov bych měla psát byl,
ale nene :-D ). Takže když se na to s odstupem času dívám, tak
spokojenost. Ale v tu chvíli jsem radost vůbec neměla, i když jsem se
tak nějak "povrchně usmívala".
Přejděme teď k
té smutnější stránce. Častější čtenáři vědí, že smutných záležitostí mám
v blogu plno, ale já si to prostě nemůžu odpustit. Tak tedy: Máme ve
třídě dvě spolužačky. Ta jedna přišla v takovém víceméně průměrném
obleku (něco mezi šaty a společenským oblekem), to bylo OK. Kdybych si
měla vybrat mezi tím, co jsem měla na sobě já, a tím, co měla ona, po
několika mikrosekundách váhání by to bylo jasné. :-D
Ale
teď k té druhé. Ta přišla v uplně nádherných šatech, takové fialové, se
šněrovacím korzetem (spíš takový "korzetový živůtek" jak jsou u šatů,
opravdový korzet je totiž na pohled pevnější, pokud vím), s odhalenými
rameny, a jinak byly dlouhé až na zem. Co já bych dala za to, mít něco
takového na sobě (a samozřejmě aby to nikomu nebylo divné)! Takže jsem
jí samozřejmě celou dobu záviděla, a byla jsem z toho dost nešťastná.
Celou
dobu, hlavně na začátku při největší nervozitě, jsem měla strašnou chuť
se opít, aby ze mě nervozita spadla. To už je co říct, když já alkohol
skoro nepiju (tak jednou za 2 měsíce), a měla jsem takovou velkou chuť
snad poprvé... Nervy holt dělají šílenosti. :-( Takže jsem si, když nás
konečně pustili (alespoň o půl druhé, ne až ve tři) šla do obchodu
koupit flašku zelené. Jednou jsem ji měla a moc mi chutnala, tak jsem si
řekla, že jí koupím na menší rodinnou oslavu. Odjela jsem poté vlakem
domů, snažíc se nekoukat na ostatní lidi, protože taklhe trapně jsem se
snad ještě necítila. Na nádraží pro mě naštěstí přijela mamka, ale do
Chrudimi by si v tom odpoledním provozu prý netroufla.
Poté,
co mě mamka vysadila doma, a odjela ještě na nákup, jsem odložila batoh
do pokoje a téměř okamžitě se rozplakala. Jak říkám po několikáté, kdo
zažil zná, kdo nezažil nezná a možná ani nechápe. Jako obvykle na mě
padly moje starosti a vše, a v první řadě ta výše zmíněná, šílená
skutečnost, že kámoška tam na sobě měla takové nádherné šaty, které já
jsem nemohla mít a tak jsem tam byla upe za nějvětší trapku. :'( Pak
přišla mamka a ta mě taky moc nepotěšila. Ale to nechme stranou.
Večer
jsme byly na menší rodinné oslavě (menší - tím je myšleno menší než
malé, bylo nás tam asi 5). Vypili jsme flašku ferneta (30%), zelená mi
tedy zůstala "na lepší časy", a můj podíl tří panáků ferneta se mnou
absolutně nic neudělal, ani jsem se nemotala... Jiné pocity byly
silnější než promile v krvi. :-(
Další dva dny
jsem většinou strávila bezcílným brouzdáním na netu, a neměla jsem na
nic náladu. Sice jsme plánovali i s mamkou výlet do Prahy, ale brácha
onemocněl, takže z toho zase nic není. :-( A ve čtvrtek to začalo
nanovo. Naštěstí to ale dopadlo možná ještě lépe než dobře.
Ve
čtvrtek jsem se do toho obleku nasoukala znovu, a odjeli jsme zase
autem do Chrudimi. Tentokrát už jsem byla naštěstí klidnější, i když jak
se to vezme. Sice tam na nás čučelo snad 200 lidí, ale měla jsem téměř
nepřekonatelně dobrý pocit, že tímhle dnem končí škola a začíná nová
etapa, nový život. V čemž mě při vyhlášení utvrdil i ředitel naší školy
proslovem ve smyslu, že nám končí škola a zároveň jedna etapa života, a
začíná ta, ve které se budeme muset více starat sami o sebe, a že nám
přeje, ať se nám v životě daří. Vyložila jsem si to samozřejmě po svém,
kdo mě zná, tuší jak. :-)
Samozřejmě, že
tam bylo několik holek, včetně mé kámošky, které jsem tiše záviděla nové
červené šaty, a ostatním holkám - mno, asi víte co - ale ty pocity byly
opravdu smíšené a narozdíl od pondělí bylo více těch dobrých. Dostala
jsem výuční list, a protože jsem byla mezi tou dvoučlennou "elitou
třídy", tak za vyznamenání a reprezentaci školy i věcné dary - dva
atlasy světa a flash disk podle vlastního výběru! :-) Ke konci už ze mě
téměř spadly špatné pocity, tak nějak "narychlo" jsem se rozloučila se
svými spolužáky a letěla k autu.
"Mám výučák,
jedeme domů!" :-D - takhle zněla asi moje věta. Nastartovali jsme a jeli
domů. Měla jsem děsně smíšené pocity. Jednak jsem byla šťastná, že něco
opouštím, "prásknu za sebou dveřmi" a začnu žít, jak jsem psala, "nový
život", tak ja chci já. Jednak se mi už teď po spolužácích stýská. Je to
zvláštní, ale i přesto, že jsem většinu z nich ze začátku školy
nenáviděla, nebavila se moc s nimi, i přesto je mám ráda a budou mi
chybět. :')
Cestou jsem ze sebe sundala celý
oblek až na kalhoty a boty, a oblíkla si obyčejné tričko. Hned mi bylo
líp. :-D Ještě ten den jsem na svoje staré stránky (tvořené pod starou
klučičí přezdívkou) dala oznámení, že je do konce tohoto roku (2009)
budu rušit. Dalo mi to zároveň skvělý pocit ze "zametání minulosti,
kterou nemám ráda". Ano, na začátku letních prázdnin mám vždy dobrý
pocit, ale takhle skvělý snad ještě nebyl. Měla jsem pocit, že začínám
konečně žít!
V pátek ráno jsem se probudila
vyjímečně brzy, a vyjímečně s náladou a energií. Během dopoledne jsem
objevila jednu věc, co mě dost šokovala. Snad polovina mých spolužáků ze
základky, a pár dalších známých lidí, má svůj profil na Facebooku!
Facebook v tomhle roce doslova zachvátil Česko a kdekdo na něm má svůj
profil. Ale že na něm bude tolik mých bývalých spolužáků a kámošů, o tom
se mi ani ve snu nezdálo! :-D Nato, že jsem byla jedna z prvních lidí
ze třídy, kteří měli počítač a internet, tak jsem v tomhle směru docela
zaostalá. :-S Z tohoto jsem opravdu dneska byla tak šokovaná, že jsem
odpoledne dostala záchvaty smíchu (už asi opravdu blázním, no ale to už
asi víte, já jsem taková bláznivá často - a proč ne? :-P). Kámoška, se
kterou se znám sice necelý půlrok, ale je to dobrá kámoška a právě ona
mě dostala na Facebook, by o mém bláznění mohla vyprávět! Ještě před
několika dny jsem si jí stěžovala, jak mě Facebook štve, že tam nejde
měnit vzhled stránky (já prostě teď musím mít v PC vše na růžovo :-P), a
že si s ním nerozumím. Ale s takovým množstvím kámošů si myslím rozumět
budu. :-D
No co říci na závěr? Je pátek večer,
dopisuju tenhle devatenáctiodstavcový zápisek do blogísku, a stále mám
dobrou náladu. :-) Až budu mít diagnózu kompletně jasnou, doufám že to
bude už v polovině července, kdy mám "zdravotní" cestu do Prahy, tak
vypustím do světa svých kámošů a známých svoje nové jméno, profil na FB a
svůj blog. To budou hned mít co číst o dlouhých podzimních (vlastně
ještě letních) večerech. :-)
Na úplný závěr
chci říct, že facebook asi s blogem propojovat nebudu, FB mám jen pro
přátele, blog také pro širší veřejnost. A BTW. S tímhle článkem jsem si
pár hodin pohrála, takže komentíkujte, ať vím že jste tu byli, a ne že
to zas bude jedna věta (jak mi tu párkrát někdo napsal(a), že? :-P)
uvolněte se, rozepište se, klidně okomentujte každý odstavec - už jich
je 20! - hezké číslo. Nojo dobře, už končím, odesílám to... Bye! :-D
Annia | 
Napíšu to později sem na blog. 
Tak nevím jestli mě na těch tanečních bavilo víc tancování nebo ta
módní přehlídka. kterou jsem jinak nemohla nikde vidět. 
Další odmítám.
Ale co bych pro tebe neudělala 
A navíc statisticky polovina manželství dojde dříve či později k
rozvodu. Polovina, to je moc, to nechci riskovat! Zvlášť pokud bych
nějakýho kluka měla opravdu ráda. 
Hezky se ti ten tyden vybarvil. Az prejde me moje tlemici se obdobi a budu moc premyslet tak sepisi svuj blaznivy tyden.
Tento tyden se doopravdy vsichni zblaznili.